Je to osud a osud byl právě naplněn. Co se má stát, stane se. Co se mělo stát, stalo se. Nedokážu být tak klidný a žít s touto životní filozofií. Zkrátka nevěřím v osud, stejně jako nevěřím v boha, ani nic jiného kromě sebe. Jsem materialista a snílek a v osud vážně nevěřím. Osudové setkání, láska na první pohled, nic takového. Všechno tohle je pro mě pouze sci-fi. Chci tomu věřit. Vždyť bez volby rozhodnutí by byl život nudný. Nikdy jsem nechtěl být herec. Zato scénárista a režisér. Jó, to je jinačí týpek. Ne jen, že si sám hraji hlavního hrdinu, ale sám si ho i režíruji. Takhle černé na bílém to zní relativně dokonale, ale opravdu jen relativně. Skutečnost není tak jednoduchá, tak jednoduše nalajnovaná, jako ve filmech. To břemeno rozhodnutí, co by, kdyby. Co by se stalo, kdybych bych býval udělal něco jinak či naopak. Rád o tom přemýšlím. Říkám tomu životní paralela. Pěkně ji popsal ve svém životním díle filmový scénárista Jaco van Dormael ve svém filmu Mr. Nobody, který si mimojiné pohrává s myšlenkou osudu. Avšak vyvrací fakt osudu jako takový, nebo jen nechává diváka si udělat vlastní obraz a názor na věc? Nene, je to mnohem složitější a zároveň jednodušší. Stejně jako Pan Nikdo mám i já, i vy, prostě všichni několik možností jak žít svůj život a jen my sami jsme režiséry a herci v jedné osobě, kteří mohou změnit cokoliv. Jen se stačí zamyslet, rozkoukat se, vybrat si a jít si za svým vysněným, nikoliv osudovým cílem.

Osud neexistuje, jen je vždy několik možností. Je to jednoduché. Ovšem co náhoda? Věříte v náhodu stejně jako v osud? Je náhoda blbec, nebo ne? Třeba je jen tak trochu tupec, nebo taky idiot a třeba taky nevinná hříčka událostí, maličkostí a okolností, které vždy mají zákonitě reakci po akci. To je však blbost. Věřím na náhodu. Když házím už po sedmé šestistěnnou kostkou, a ještě mi nepadla šestka, věřte, že i po sedmé věřím, že padne šestka, přestože měla padnout o hod dřív bez toho aniž bych přemýšlel nad pravděpodobností a užívám si té náhody. Pro někoho může být náhoda přínosná, pro někoho naopak zdrcující.

To je přece nádhera. Žít okamžikem, kterým můžu něco změnit a následek může mít nepředstavitelné množství různých scénářů. Kdybych třeba zakopl o kamen, když jsem spěchal přes cestu, aby mě nesrazilo auto. Kdybych zůstal se svou bývalou přítelkyní, nebyl bych s tou současnou. Kdybych se učil lépe, mohl jsem mít lepší vzdělaní, poznat úplně jiné lidi, možná lepší, možná horší. A můžeme pokračovat ve hledání vět začínající “kdyby” a stejně mě nepřesvědčíte, že osud existuje. A i kdyby přece jen existoval, beztak bych chtěl žít v představě, že neexistuje. Tak mě tak napadá, co to tu plácám, když je to stejně fuk?

A co vy? Věříte na náhodu, nebo v osud, nebo máte stejná názor jako já?

/