Dnes taky jen ve stručnosti a rychlosti. Včera jsem oficiálně úspěšně složil maturitní zkoušku. Nechci se nějak chlubit, ale jako jedinej ze třídy s vyznamenáním. Prostě…nikdy v životě bych si ani ve snu nepřipustil, že bych někdy mohl zmaturovat s vyznamenáním. Ještě do minulýho týdne jsem doufal, abych vůbec zmaturoval a nakonec tohle. Já, kdo na základní škole strašně bojoval s češtinou, matikou a tak nějak s celou školou. Je to pro mě osobní úspěch.

Celá tahle událost se tak nějak sešla zároveň zhruba s mýma dvacetinama. Do toho další události jako jsou přijímačky na VŠ a následný příjetí na VŠ, což jsem se dozvěděl zrovna dnes. Proto je, řekl bych, dnes jeden z nejlepších dnů za poslední dobu. Vlastně ani nevím proč. Možná proto, že všechny ty starosti a hlavně kus života je za mnou. Rád bych řek, že ta těžší část života, ale tak stejně vím, že dětství a do toho i maturita určitě patří k těm snadnějším částem života.

Vlastně střední škola by měla dát člověku první pošťouchnutí za poznáním o našem poslání na tohle světě. Stručněji řečeno, jakým směrem  dál budeme mířit. V mým případě to tak alespoň je. Střední školu jsem si sám vybral. Obor mě vice či méně baví a nejlepší na tom všem je, že ve stejným oboru budu pokračovat i na VŠ. Jenže v obtížnosti několikanásobně převyšující moje dosavadní středoškolský vzdělání. Určitě to nebude snadný.

Moje dvacátý narozeniny si ve svých memoárech zapíšu jako úspěšný překročení své hranice dospělosti. Úspěšný absolvování středoškolskýho studia včetně státní maturity a zároveň ukončení té lehčí části života.

Ještě minulej týden jsem měl dost nejistou budoucnost, což byl docela děsnej pocit. Tenhle týden je všechno jinak. Všechno lepší. Špatný věci se snad obrátily v dobrý a snad to nějakou dobu vydrží. Prázdniny jsou přede mnou. Plány jsou takový, že šetřit, šetřit, makat, makat a pak si užívat a na konci léta bych se za tohle všechno rád odměnil novým foťákem, kterej chci fakt hodně už  delší dobu.